Zvládnu to?

2. april 2011 at 18:28 | Annie |  Others
Je to neuvěřitelný příběh jedné slečny,určitě jsi ho přečtěte,neubráníte se slzám....




Autorka Textu:Maranch


Vyrůstala jsem v rodinném domku s rodiči a prarodiči z matčiny strany. Rodiče se často hádali, matka se opíjela a nakonec si i našla jiného přítele, kvůli kterému se rodiče v mých pěti letech rozvedli. Matka mě brala spíše jako mladšího sourozence, otec se mi vždy naplno věnoval, bylo to podmíněno i jeho špatným dětstvím, které si skrze mě kompenzoval, neboť oba jeho rodiče byli psychicky nemocní a byl jim soudně odebrán.

Do školy jsem nastoupila o rok dříve díky vysokému IQ a velkému vzrůstu. Nechtěli mě díky tomu přijmout do velkých škol a tak jsem navštěvovala dvoutřídku ve vedlejší vesnici. Byla jsem vyšší než mnohem starší děti a vzhledem jsem připomínala kuličku, již tehdy jsem vážila téměř 50 kg. Rodina se mě ptala, s kým chci žít. Nechtěla jsem volit mezi rodiči, abych ani jednomu neublížila a tak jsem zůstala v domku u prarodičů. Matka se odstěhovala k alkoholikovi, který ji psychicky i fyzicky týral, a táta se díky své zvláštní psychice stěží postaral sám o sebe, takže vlastně ani jiné východisko nebylo. Prarodiče mi poskytli kvalitní zázemí v přísném, avšak velmi rodinném prostředí. Ve škole jsem měla dobré výsledky a o šikaně ze strany spolužáků jsem jim neříkala, neboť jsem je nechtěla zklamat. Vždy jsem se snažila být ve všem nejlepší a dělat jim i rodičů, kteří mě navštěvovali, radost. Za neúspěchy mě netrestali, naopak mě museli utěšovat, neboť jsem je nesla velmi těžce.

Šikana neúměrně vzrostla při přestupu do městské školy, kdy mě coby dojíždějící zařadili do sportovní třídy. Fyzická napadení rostla, ovšem nikdy jsem se k nim nepřiznala. Přišla těžká nespavost a uzavřenost. V kolektivu jsem byla i přesto vůdčí typ, co se školních záležitostí týkalo, díky své snaze každému pomoci i bez ohledu na to, jak špatně se mnou vrstevníci zacházeli. Vždy jsem měla pouze jednoho či dva dobré přátele, většinou chlapce neboť dívky mě díky svému vzhledu mezi sebe nepřijímaly a stávala se častým terčem jejich nevybíravých vtípků.

V deváté třídě, kdy mi prarodiče začali dávat větší volnost ve výběru čtiva, jsem se setkala s časopisy pro dívky a začala jsem studovat metody, jak zhubnout. Matka mě v tom podporovala, neboť často vyhledávala různé diety a doteď si díky šikaně od svého, nyní již manžela, drží linii. Byla jsem u toho, když jí slovně napadal a spolu s dědou sme ji zachraňovali od následků fyzického napadení. Tenkrát jí přítel zbil i s jejich tehdy dvouletou dcerou. Když byly sestře tři roky, nutil je sledovat s ním porno a na mě měl velmi nevybíravé sexuální narážky.

O prázdninách před nástupem na střední školu jsem začala hubnout. Měřila jsem již tehdy svých 183 cm, nejvíce jsem vážila 79 kg. Část dne jsem věnovala vysilujícímu cvičení, odpírala jsem si jídlo jak jen to bylo přes snahu mých prarodičů možné a váha šla rychle dolů. Na střední škole jsem byla v převážně dívčím kolektivu, jedinou školní aktivitou byl kurz modelingu. Procesy k hubnutí jsem ještě zintezivnila, velké svačiny vyhazovala, přestala snídat a tak byla mou jedinou stravou malá večeře, kterou jsem zanedlouho i zvracela. Vše se mi dařilo úspěšně tajit.

Našla jsem si přítele, který mě pouze využíval a byl mi nevěrný, ale přivedl mě k historickému šermu. Mužský kolektiv se mi velmi líbil, nikdy jsem nebyla vyloženě dívčí. Dostala jsem se na 62 kg a získala svalovou hmotu, kterou jsem nebyla schopná zhubnout. Velmi mě to trápilo, kluci ze skupiny mě měli za vyzáblinu, pro dívky jsem však byla pořád tlustá. Tehdy jsem začala pít alkohol. Prarodiče mi jej nezakazovali, pokud jsem se vrátila včas a věděli, kde jsem. Přítel o mě zcela evidentně příliš nestál, tuto situaci jsem řešila sebepoškozováním a polykáním hrstí analgetik. Díky velkému fyzickému výdeji jsem veškerý volný čas prospala a v noci naopak nezamhouřila ani oko.

Přítel se se mnou po roce rozešel. Prázdniny po rozchodu jsem si seběvědomí zvyšovala častými sexuálními dobrodružstvími a především pak alkoholem. Začala jsem i kouřit marihuanu. Koncem prázdnin jsem se dala dohromady s novým přítelem, který mi zpočátku velmi pomáhal po psychické stránce, i když mi též zahýbal. Sebepoškozování se opět zhoršilo, začala jsem si pouštět žilou. Poprvé jsem z vlastní vůle po osmnáctých narozeninách navštívila psychiatra, který mi předepsal návykové uklidňující léky a řekl mi, že mé problémy způsobuje vysoké IQ. Vše jsem před prarodiči i rodiči utajila, léky míchala s alkoholem a po krátké době je vysadila. Vyzkoušela jsem různé druhy drog, ovšem marihuanu jsem již nevysadila a její dávky se zvyšovaly.

Kvůli špatné situaci v přítelově rodině jsme se odstěhovali do města do pronajatého bytu, nastoupila jsem do práce a zaměstnání jsem především díky své zásvislosti často střídala, až jsem nastoupila do stejné firmy, kde působil i přítel. Pro něj byl náš vztah spíše přítěží, neboť chtěl být hlavně volný a užívat si. Mermomocí jsem ho držela u sebe žárlivými výstupy. Deprese a závislost na alkoholu se prohloubila natolik, že jsem nebyla schopná udržet byt v pořádku. Z postele jsem vstávala pouze kvůli práci, šetřila jsem peníze na drogy a tak jsem přestala jíst. Z každého schozeného kila jsem měla radost, fotila jsem i do časopisu Maxim díky pořádání akcí z oblasti šermu. Pomáhala jsem ostatním organizátorům a v těchto kolektivech jsem byla velmi populární. Obětovala jsem tomu veškerý čas, kdy jsem byla schopná fungovat.

Na jaře loňského roku jsem prodělala střevní chřipku, která se vyvinula v žaludeční gastritidu. Zv racela jsem i desetkrát denně. Zprvu samovolně, později jsem si kvůli křečím strkala často prsty do krku. Mé absence v práci se neustále navyšovaly, nebyla jsem v podstatě schopná ani pít. Často jsem byla hospitalizována, vše bylo přičítáno prodělané gastritidě a i já jsem se k této diagnóze upjala, měla jsem pocit, že je vše v nejlepším pořádku. V nemocnicích mě časem začali považovat za anorektičku, což mě velmi uráželo. Dostala jsem se pod 60 kg.

Přijala jsem diagnózu jedné milé lékařky, stres z práce, a začala docházet na psychiatrii znovu, tentokrát k jiné lékařce. Tou dobou jsem již odřízla veškeré přátele, neboť jsem se začala stydět za svůj pohublý zjev, závislost a špatný vztah, který se neustále horšil. Přítel mi mou nemoc vyčítal a má deprese se neustále prohlubovala. Chtěla jsem zemřít, neboť mi má situace přišla bezvýchodná, a byla mi diagnostikována panická porucha. Bála jsem se opustit byt, každý večer jsem vypila litr vína.

Nedostatek finančních prostředků, narůstající dluhy a zvyšující spotřeba alkoholu a marihuany mě dohnaly k prostituci. Při provozování této nekalé činnosti jsem však poznala dobrého přítele, se kterým jsme si pravidelně dopisovali, a který se ke mě choval více než slušně. Byla jsem s ním schopná hovořit a smát se i bez povzbuzujících prostředků. Začal se o mě starat a vozit mi jídlo.

Praktický lékař, ani psychiatr mi nebyli schopni pomoct. Po půl roce nemocenské, kdy mě od sebevraždy odrazovala pouze starost o její dopad na prarodiče, jsem se uvolila k hospitalizaci v Beřkovicích na 6týdenní stacionář na psychoterapeutickém oddělení. Vedla mě k tomu snaha zachránit v té době již absolutně nefunční vztah a především pak podpora a milé zacházení od nově nabitého kamaráda.

Po týdnu hospitalizace, kdy mě přítel ani nenavštívil, jsem se psychicky zhroutila. Dál jsem zvracela a dostala se až na 52 kg. Padaly mi vlasy, nové mi rostly šedé, vymizela menstruace, vůbec jsem se o sebe nestarala a věčně jsem se ukrývala pod dekou na pokoji. Hrozili mi propuštěním z léčebny díky mé absenci na terapeutických aktivitách. Psycholožka mi vysvětlila, že vztah je již dávno nefuknční a od přítele zažívám manipulaci a psychické týrání. Za pomoci prarodičů jsem ho tedy ukončila a zrušila s ním veškeré kontakty. Otec mi pomohl s vyrovnáním některých dluhů.Vztah s matkou se rapidně zlepšil. Primář, společně s kolektivem lékařů, mi po dvou a půl týdnech diagnostikoval mentální anorexii a vysvětlili mi, že mé orgány jsou těsně před kolabsem, natvrdo mi řekli že umírám. Plakala jsem, ale do tří dnů jsem se s novou diagnózou smířila a zvracení i křeče ustaly.

Tou dobou se nově nabitý kamarád rozešel se svou přítelkyní a odstěhoval se zpět k rodičům. Od začátku pobytu mě pravidelně navštěvoval, podporoval mě psychicky i finančně. Začala jsem se účastnit všech terapií, spřátelila jsem s ostatními pacienty a váha začala jít nahoru. Netrvalo dlouho a kamarád, který se tou dobou v podstatě přirozeně stal mým novým přítelem, mi nabídl společné bydlení. Váhala jsem, mé seběvědomí bylo na nule, ale díky jeho milému chování, přijetí mé minulosti i špatné nynější finnanční situace a jeho neustálé podpoře jsem svolila. Prarodičům se velmi líbil a jeho dvě děti z minulých vztahů ani o třináct let vyšší věk mě neodradili. Po propuštění jsem se k němu odstěhovala, daleko od svého původního bydliště, za podpory celé rodiny.

Jeho děti, které dojjíždějí na víkendy, mě přijaly bez problémů. Je to pro mě nová a náročná zkušenost, ovšem jejich úsměvy mě nabíjí pozitivní energií. Přítel mi pomáhá zvládnout náročnou psychickou situaci, kontroluje můj příjem potravy a raduje se s každého sebemenšího úspěchu. Naši ho přijali s radostí a i jeho rodiče, se kterým žijeme v jednom domě, oni v přízemí a my v podkoví, ke mě mají také kladný vztah. Opět jsem se vrátila na vesnici, a i když se doposud bojím vycházet ven, moc se mi tu líbí. Beru všechna psychofarmaka dle doporučení, drog se ani nedotknu a alkohol jsem značně omezila. Vážím již 65 kg a snažím se dostat na 70 kg, což je dle nutriční specialistka optimální váha pro mé tělo. Stejně se ale těžko smiřuji s každým nabitým kilogramem a musís se značně hlídat, abych opět nepropadla hubnutí. Snažím se znovu psát a kreslit, což byly mé největší koníčky před nemocí. Obnovuji některé kontakty s přáteli z minulosti a ráda bych si našla nové přátele.


Pokud Vás můj příběh zaujal, budu ráda za Vaše komentáře a zároveň bych touto cestou našla nové kamarádky s obdobnými problémy. Stačí napsat komentář nebo napsat na můj e-mail, marketa.vanickova@gmail.com. :-)
 

1 person judged this article.

Comments

1 Teýýk | Web | 2. april 2011 at 18:49 | React

Ahoj =) promiň že jsem nešla na fb já jsem tu celej den nebyla pač jsme slavily babičky a dědy 50 výročí svatby...

2 Teýýk | Web | 2. april 2011 at 19:51 | React

jj jen mohla by jsi mi poradit???Nahoře ty rubriky jsi dávala v čem?? Design bude asi už dneska mám ho rozdělanej =) a líbí se mi =D Jen nevadilo by ti kdybych měla hodně podobnej?

3 Elle | Web | 2. april 2011 at 21:24 | React

Jojo jdu na to. :)

4 Teýýk | Web | 2. april 2011 at 21:24 | React

Děkuju =* Taky jsem se s tím párala celej večer =D

5 A U D R E Y | Web | 3. april 2011 at 1:14 | React

Yea! Přečetla jsem to celé! Musím se pochválit, mám hrozné problémy se čtením, ale tvůj příběh mě zaujal natolik, že jsem tady 45 minut louskala celý článek. Jsem ráda, že jsi teď v pohodě a máš hodného přítele.:)
Měj se krásně a ať ti to s přítelem vydrží dlouho a jste šťastní.:)

6 fashionistha | Web | 3. april 2011 at 10:46 | React

mockrát ti děkuju beruško. ;)*

7 Teýýk | Web | 3. april 2011 at 12:07 | React

Njn =) Tak napiš na stejný téma...to nikdo nepozná =D

8 katelin-life | Web | 3. april 2011 at 17:01 | React

jj všimla jsem si :) děkuju beru :-*

9 Márkl | Web | 3. april 2011 at 18:17 | React

To je síla!!!..............Ale jinak, strašně semi líbí tvůj blog, necheš spřátelit?;)

10 katelin-life | Web | 3. april 2011 at 18:43 | React

pohoda.. já ani newm jak to tam mam dát aby to nebylo divně.. :D

11 Márkl | Web | 3. april 2011 at 19:17 | React

Jasně že sem pochopila že si to nepsala ty!;D:))..A sem ráda za spřátelení!;))

12 Márkl | Web | 3. april 2011 at 20:13 | React

vadí to?

13 Teýýk | Web | 4. april 2011 at 16:58 | React

děkuju =) mám napsat o tom londýně nebo chceš napsat ty??

14 Teýýk | Web | 4. april 2011 at 17:05 | React

oki du tam tky

15 Ashley | Web | 9. april 2011 at 12:17 | React

určitě si ho někdy přečtu :) teď nemám moc čas :( ... a to je tvůj příběh? :D nebo někoho jinýho?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.